matutium

Pán buď milostiv a žehnej nám! Kéž nám svítí světlo jeho tváře! Ať se zná tvá cesta na zemi, pomoc tvou ať znají všichni lidé! Kéž tě, Bože, chválí národy, kéž tě chválí všechny lidské rody!

Národy ať mocně jásají nad tím, jak svět spravedlivě soudíš! Neboť právem soudíš národy, všechny lidské kmeny světa řídíš. Kéž tě, Bože, chválí národy, kéž tě chválí všechny lidské rody!

Země vydala svou úrodu, Pán, náš Bůh, nám dal své požehnání. Kéž nám žehná všemohoucí Bůh! Ať ho v bázni všechna země vzývá!

Jak dlouho, Pane, chceš mne zapomínat? Navždy? Jak dlouho ještě chceš mi ukrývat svou tvář? Jak dlouho ještě mám se v hloubi duše trápit, † jak dlouho den co den se hořem v srdci hrýzt? Jak dlouho nepřítel se nade mnou má pyšnit?

Shlédni sem, slyš mě, slyš, můj Pane, Bože můj! Oči mi rozjasni, ať neusnu až k smrti! Ať nesmí trýznitel se chlubit: „Už ho mám!“ Ať nezajásají odpůrci nad mým pádem!

Vždyť já se spoléhám jen na tvé slitování! † Ať nad tvou pomocí mé srdce zaplesá! Za všechno dobro pak já Pánu chvály vzdám.

Bože, jejž velebím, nehleď mlčky! † Na mne se rozkřikla bezbožná ústa! Prolhaným jazykem mluvili ke mně, zahrnuli mě slovy zášti, do mne se pustili pro nic, za nic.

Za všechnu dobrotu na mne soptí, zatímco já jsem za ně se modlil. Za dobré zlým se mi odplácejí, za moji lásku nenávistí.

„Pošlete na něj někoho zlého, ať po své pravici žalobce najde! Až bude souzen, ať shledán je vinným! Ať se mu přičte i modlitba za hřích!

Ať má dny života ukráceny, jeho úřad ať obsadí jiný! Ať jeho děti se sirotky stanou a jeho manželka ať je vdovou!

Ať jdou žebrotou jeho děti, ať jsou vyhnány z pustého domu! Lichvář ať uchvátí, co bylo jeho, cizí ať vyplení všechno, co získal!

Ať nemá nikoho, kdo se ho ujme, kdo by se smiloval nad sirotky! Potomstvo jeho ať neujde zkáze, jménem ať vymře už ve svých dětech!

Vždy ať se vzpomíná vin jeho otců, hřích jeho matky ať zahlazen není, jen ať je Pán má na očích stále, ať jejich památku ze země vyhladí! {antifona}

Neboť on neznal slitování, † nýbrž slabé a ubohé stíhal, sklíčené srdcem do smrti vháněl. Jako rád proklínal, sám ať je proklet jak nepřál druhým, buď nepřáno jemu!

V kletbách si chodil jak v denním šatě † ať se mu do útrob vrazí jak voda, do všech kostí jak horoucí olej! Ať na něm kletba ulpí jak roucho, jako pás, který nesundá z těla!“

Takto si vedou ti, kdo mě viní, ti, kteří o mně tak zavile mluví. Zato však ty se mnou, Pane, můj Bože, nalož dle svého svatého jména!

V dobrotě lásky své vysvoboď mne, † neboť jsem nebožák, ponížený, srdce se ve mně žalostí svírá. Tratím se jako ten stín, jenž se dlouží, jsem jako obtížná kobylka střásán.

Postem má kolena vrávorají a moje maso bez tuku chřadne. Předmětem posměchu stal jsem se pro ně, hledí na mne a jen vrtí hlavou.

Přijď mi už na pomoc, Pane, můj Bože, zachraň mě ve své dobrotivosti! Ukaž jim, že se tak stalo tvou rukou, že tys to, Pane, učinil pro mne!

Pak ať mi klnou, jen ty když mi žehnáš! † V hanbu ať padnou mí protivníci, kdežto tvůj služebník ať se smí těšit! Oděni hanbou ať jsou, kdo mě tepou, ať se jak do pláště do hanby halí!

Já budu hlasitě velebit Pána, ve shromáždění budu ho chválit. Vždyť stanul chudáku po pravici, aby ho zachránil před jeho soudci.

Vynášíte, mocní, vskutku právo, soudíte kdy správně lidské děti? Ne, vy přímo rozséváte zločin, rukou razíte jen křivdám průchod!

Zrůdní jsou, kdo pášou bezbožnosti, † zbloudilí už od samého zrodu, od matčina klína mluví křivě.

Jejich jed je stejný jako hadí, hada hluchého, co nemá uši, a co neslyší hlas zaklínačů, znalce, jenž se v zaklínadlech vyz­ná.

Z úst jim, Bože, ty zlé zuby vyraz, tesáky lvím šelmám rozdrť, Pane! Ať se vytratí jak vyschlá kaluž, zvadnou jako pošlapaná tráva!

Ať se roztečou jak slizcí plži, jako potrat, co nespatří slunka! Ať je dřív, než trny zhoustnou v křoví, smete vichr, čerstvé nebo zvadlé!

Zbožný bude nad tou pomstou jásat, v krvi bezbožných až ruce smočí. Řeknou lidé: „Odměněn byl věrný! Hle jest Bůh, jenž na zemi je soudcem!“

Pane, Bože spásy, volám za dne, a noci můj křik se k tobě dere. Dej, ať modlitba má dojde k tobě, nachyl ucho k mému naříkání!

Vždyť má duše už je syta útrap, k podsvětí se naklání můj život. Už mě počítají mezi mrtvé, jsem jak ten, v kom všechny síly zhasly.

Mezi mrtvými je moje lůžko, mezi padlými, co leží v hrobě, na které už ani nevzpomeneš; ze vší péče tvé jsou vyloučeni.

Uvrhls mě do hluboké jámy, do propasti, do nejhlubších temnot. Leží na mně tíha tvého hněvu, všechny vlny tvé mě zaplavují.

Odehnals mi přátele i známé, učinils, že všichni si mě hnusí; uvězněn jsem, ven se nedostanu, oko mé je vysíleno hořem.

K tobě, Pane, běduji den za dnem a jen po tobě své ruce vzpínám. Konáš divy pro ty, kdo jsou mrtvi? Mohou stíny vstát a tebe chválit?

Vyprávějí o tvé lásce v hrobech, o tvé věrnosti tam v říši mrtvých? Budou známy v temnotách tvé divy, tvoje milost v kraji zapomnění?

Proto, Pane, stále k tobě úpím, k tobě stoupá prosba má hned zrána. Proč mě tedy zavrhuješ, Pane? Proč svou tvář mi neustále skrýváš?

Ubožák jsem, z dětství vydán smrti, zdrcen tvými hrůzami, jež snáším. Přese mne se přehnaly tvé hněvy, hrůzy tvé mi ústa umlčují.

Stále mě jak vody zaplavují, nade mnou se zavírají všechny. Odcizils mi přítele i druha, už se přátelím jen s temnotami.

Pojď mě zachránit, Bože, voda až k hrdlu mi sahá, bořím se v hlubokém bahně, jako by bezedné bylo, padl jsem do hlubin vodních, proud mě strhuje s sebou.

Jsem už vysílen křikem, hrdlo mám ochraptělé, oči mi hleděním slábnou, jak čekám na svého Boha.

Víc, než mám na hlavě vlasů, je těch, kdo mají mě v zášti, silnější nežli mé kosti † jsou, kdo mě stíhají křivě. Vrátit mám to, co jsem nevzal!

Ty, Bože, znáš mé pošetilosti, prohřešky moje nejsou ti tajny. Pro mne kéž nedojdou zahanbení, kdo, Pane zástupů, doufají v tebe, ať kvůli mně se nedočká hanby, kdo hledá Boha Izraele!

Vždyť já jsem pro tebe potupu snášel, pohana ulpěla na mé tváři. Odcizil jsem se svým vlastním bratřím, synům mé matky jsem jako cizí.

Stráven jsem tím, jak pro tvůj dům horlím, hanoben těmi, kdo hanobí tebe. Sebe jsem týral mnohými posty, ale i to mi jen k potupě bylo.

V pytli jsem chodil za pokání, za to jsem jim byl leda pro smích. Tlachají o mně, kdo u brány sedí, opilci zpívají posměšky o mně.

Já však se modlím k tobě, Pane! Milostiv buď mi a vyslyš mě, Bože, jak jenom ty se smilovat umíš, jak jenom ty jsi v pomoci věrný!

Vyprosť mě z bahna, ať neutonu, zachraň mě z bídy a z hluboké tůně, aby mě proud už nestrhoval, † aby mě hloubka nepohltila, ať propast nade mnou nezavře jícen!

Vyslyš mě, Pane, ve své slitovné lásce, shlédni ke mně ve svém milosrdenství! Neukrývej se před služebníkem, vyslyš mě, pospěš, nenechej mě v bídě! {antifona}

Pojď ke mně blíž a vysvoboď mě, zachraň mě navzdor mým nepřátelům! Ty přece znáš mé ponížení, před tebou stojí mí protivníci.

Zahanbení mi zlomilo srdce, potupa má je nezhojitelná; doufal jsem v soucit, – ale marně, v ty, kdo mě utěší, – ale nenašel jsem je. Žluč mi kapali do mého jídla, v žízni mě octem napojili.

Ať jejich stůl se stane jim pastí, obětní pokrm návnadou zkázy! Zakal jim oči, že nebudou vidět, ať jsou navždycky strženi v bedrech!

Vylij na ně své rozhořčení, udeř na ně svým horoucím hněvem! Ať jejich domovy nadobro zpustnou, ať jejich stany zůstanou prázdné!

Stíhají toho, jejž ty už jsi stihl, dál bijí toho, jejž ty už jsi ranil. Jen je nech dál vinu na vinu vršit, abys je neshledal spravedlivými! Jen ať jsou škrtnuti z knihy živých, ať mezi věrnými zapsáni nejsou!

Já však jsem ubožák v bídě, chraň mě svou pomocí, Bože! Chci jménu Božímu zpívat, vděčně je chválit a slavit. To bude milejší Pánu nad žertvu rohatých býků.

Těšte se, pokorní, z toho: kdo hledá Boha, ten sílí! Neboť Pán ubohé slyší, nezhrdne zajatci svými. Chval ho nebe i země, moře a vše, co v něm žije!

Neboť Bůh zachová Sión, † zbuduje judská města; budou v nich žít a sídlit potomci těch, kdo mu slouží; † kdo jeho jméno ctí s láskou, najdou v nich navždy svůj domov.

Od mých nepřátel mě vysvoboď, můj Bože, chraň mě před těmi, kdo brojí proti mně! Vysvoboď mě od těch, kdo jen křivdy pášou, proti vražedníkům přijď mi na pomoc!

Jenom na ně pohleď, kterak po mně slídí, † kterak proti mně se mocní spolčili, i když na mně nelpí zločin, ani hřích. Nevinen jsem, – oni útokem se ženou. Vzbuď se, pojď mi vstříc a sám se podívej!

Jsi Pán zástupů a jsi Bůh Izraele! † Procitni a ztrestej všechny pohany! Neměj slitování s těmi zločinci! Oni přicházejí každý večer znova, obcházejí městem, štěkají jak psi.

Právě tak se vzteky jejich ústa pění, jejich rty jsou meče. Kdo to slyšel kdy! Ty však se jim, Pane, jenom svrchu směješ, ty se můžeš vysmát všem těm pohanům.

Ty jsi moje síla, jenom k tobě vzhlížím, neboť ty jsi, Bože, útočiště mé. Bůh můj milosrdný! Naproti mi spěchá – Pán mé odpůrce mi dává přehlížet.

Jen je pobij, aby můj lid nezapomněl! Rozptyl je svou mocí, do prachu je sraz! Zaraz jim hned v ústech, Pane, jejich hříšnost, slovo na rtech, ať je přejde nadutost!

Za kletby a lži, které říkají, v hněvu svém je znič, ať žádný nezůstane! Ať se ví, že Bůh, jenž vládne Jákobovi, prostírá svou vládu nad veškerou zem.

Oni přicházejí každý večer znova, obcházejí městem, štěkají jak psi. Toulají se lačně, slídí za potravou, když se nenasytí, vyjí do noci.

Já však budu zpívat na tvou moc jen chvály, † z lásky tvé se zrána vděčně radovat. Neboť tys můj hrad, jsi útočiště v nouzi, ty jsi moje síla, jenom tobě zpívám, Pane, tys můj hrad, můj milosrdný Bůh.